Lepší pozdě, než-li později (nebo třeba vůbec).
17. května 2014 v 23:50 | Quis Tempor
Já vím, já vím.
Ale nejsme v Asii, abyste mě hned kamenovali, ne?
Já vím, že jste se radovali, když to vypadalo, že to zabalím. Ale prr, tak rychlý to nebude.
Za prvé, dneska nebude Dickens. Dickens je velká legenda, osobnost, a jak by řekla dnešní generace, byl to zkrátka pán.
A protože byl takový jaký byl, je jasné, že ho nemůžeme dát do krabice "probraných" jenom abysme to měli za sebou, a tak, Dickens, potřebující a přímo vyžadující kvalitní, dobře sestavený a hlavně promyšlený článek, bude jindy. "Ráno je moudřejší večera" je správné pořekadlo. V tuhle hodinu za sebe neručím, a tak bych mohla napsat i něco typu "Shakespeare byl květinář, Dickens řezník a Hemingway prodavač párků na fotbalovém stadionu.
Takže, dneska si dáme téma týdne.
"Když mi bylo pět".
Nebudu psát o sobě, protože by vás nezajímaly věci typu " dávala jsem si první pusu na záchodech ve školce, ztrácela hračky z kinder vajíčka v dětském koutku a Ariel, jak si pere ploutev".
Když mi bylo pět pohledem spisovatelů. Co dělali oni, když jim bylo pět? Je víc možností, jak psát na tohle téma. První, můžeme zjišťovat fakty. Druhý, můžeme si to domýšlet. Co když třeba J. Rowlingová ve svých pěti, seděla někde s kamarády na písečku, v ruce měla lopatičku a řvala na ně "Avada Kedavra!", protože Harryho Pottera měla už dávno vymyšleného, a potřebovala zjistit, jak sympatické bude ostatním chování Voldemorta? Taky se mohlo stát, že Jeff Kinney si zrovna zapisoval všechno co dělal, aby to potom mohl použít do zápisků Grega Heffleyho. Tím pádem by Deník malého poseroutky byl jeho životopisem. Jules Verne si zase mohl hrát na námořníka. Dickens zase mohl přemýšlet nad tím, jak vypadají opravdové Vánoce, když vyráběl leštidla na boty. Je všeobecně známé, že jeho rodina žila v chudobě- a to se odráží v jeho tvorbě- v každé jeho knize se vyskytne chudák- Oliver Twist nebo Vánoční koleda. A Božena Němcová mohla zapisovat způsob života její babičky, čímž si, pokud tak udělala, zaručila, dá se říci věčnou slávu. Nevíme, co ve skutečnosti dělali. Nikdo z nich nemá blog, aby se na tohle téma rozepisoval. Každopádně by mohl, alespo%n by se nad tím mohl zamyslet, protože je vědecky dokázáno, že většinu geniality a originality si osvojíte právě v dětství, někdy okolo 5. roku života. A nejedna ustaraná budoucí matka by si ráda koupila brožuru za cenu auta, s nějakým krásným názvem, například: "Ať je vaše dítě jako já!" "Cpěte do vašeho dítěte obalovaný párátka, a bude mít více mozkových buněk!" nebo, poslední : "Vaše dítě plus moje rady= génius!". Ale nenechme všechnu práci jenom na požíračích párátek. Kdo ví, jednoho krásného dne může být Hugo, Zdislava nebo Zimund slavný, bude mít spoustu fanoušků a ti o něm budou zakládat blogy. A co když tématem týdne bude "Když mi bylo pět"? Bude to nekonečný začarovaný kruh, pokud si, Zikmunde, neřekneš: "SAKRA, KDYŽ MI BYLO 5, BYLO TO FAKT BOŽÍ" a nenapíšeš nějaký Bestseller o svém dětství, aby další generace blogerů měly o čem psát? Protože když to, co J. Rowlingová dělala když jí bylo 5, neví ani Wikipedia, tak už to je vážný.
Ale nejsme v Asii, abyste mě hned kamenovali, ne?
Já vím, že jste se radovali, když to vypadalo, že to zabalím. Ale prr, tak rychlý to nebude.
Za prvé, dneska nebude Dickens. Dickens je velká legenda, osobnost, a jak by řekla dnešní generace, byl to zkrátka pán.
A protože byl takový jaký byl, je jasné, že ho nemůžeme dát do krabice "probraných" jenom abysme to měli za sebou, a tak, Dickens, potřebující a přímo vyžadující kvalitní, dobře sestavený a hlavně promyšlený článek, bude jindy. "Ráno je moudřejší večera" je správné pořekadlo. V tuhle hodinu za sebe neručím, a tak bych mohla napsat i něco typu "Shakespeare byl květinář, Dickens řezník a Hemingway prodavač párků na fotbalovém stadionu.
Takže, dneska si dáme téma týdne.
"Když mi bylo pět".
Nebudu psát o sobě, protože by vás nezajímaly věci typu " dávala jsem si první pusu na záchodech ve školce, ztrácela hračky z kinder vajíčka v dětském koutku a Ariel, jak si pere ploutev".
Když mi bylo pět pohledem spisovatelů. Co dělali oni, když jim bylo pět? Je víc možností, jak psát na tohle téma. První, můžeme zjišťovat fakty. Druhý, můžeme si to domýšlet. Co když třeba J. Rowlingová ve svých pěti, seděla někde s kamarády na písečku, v ruce měla lopatičku a řvala na ně "Avada Kedavra!", protože Harryho Pottera měla už dávno vymyšleného, a potřebovala zjistit, jak sympatické bude ostatním chování Voldemorta? Taky se mohlo stát, že Jeff Kinney si zrovna zapisoval všechno co dělal, aby to potom mohl použít do zápisků Grega Heffleyho. Tím pádem by Deník malého poseroutky byl jeho životopisem. Jules Verne si zase mohl hrát na námořníka. Dickens zase mohl přemýšlet nad tím, jak vypadají opravdové Vánoce, když vyráběl leštidla na boty. Je všeobecně známé, že jeho rodina žila v chudobě- a to se odráží v jeho tvorbě- v každé jeho knize se vyskytne chudák- Oliver Twist nebo Vánoční koleda. A Božena Němcová mohla zapisovat způsob života její babičky, čímž si, pokud tak udělala, zaručila, dá se říci věčnou slávu. Nevíme, co ve skutečnosti dělali. Nikdo z nich nemá blog, aby se na tohle téma rozepisoval. Každopádně by mohl, alespo%n by se nad tím mohl zamyslet, protože je vědecky dokázáno, že většinu geniality a originality si osvojíte právě v dětství, někdy okolo 5. roku života. A nejedna ustaraná budoucí matka by si ráda koupila brožuru za cenu auta, s nějakým krásným názvem, například: "Ať je vaše dítě jako já!" "Cpěte do vašeho dítěte obalovaný párátka, a bude mít více mozkových buněk!" nebo, poslední : "Vaše dítě plus moje rady= génius!". Ale nenechme všechnu práci jenom na požíračích párátek. Kdo ví, jednoho krásného dne může být Hugo, Zdislava nebo Zimund slavný, bude mít spoustu fanoušků a ti o něm budou zakládat blogy. A co když tématem týdne bude "Když mi bylo pět"? Bude to nekonečný začarovaný kruh, pokud si, Zikmunde, neřekneš: "SAKRA, KDYŽ MI BYLO 5, BYLO TO FAKT BOŽÍ" a nenapíšeš nějaký Bestseller o svém dětství, aby další generace blogerů měly o čem psát? Protože když to, co J. Rowlingová dělala když jí bylo 5, neví ani Wikipedia, tak už to je vážný.
PS: Kdo nebyl na Světě Knihy, pospíchejte. Už jenom zítra!
Hvězdy nám nepřály, Greenova úžasná filozofie
14. května 2014 v 19:25 | Quis Tempor
Jestli se mi knížka líbí, poznám podle první věty. O nic později, o nic dřív. Zkrátka první věta. Když autor první větu zkazí, může ji napravit první stránkou. Ta se sice nebere v potaz tolik jako první věta, ale autorovi pomůže. Chybu udělá každý. Když ale nepomůže ani první stránka, jde to knihou strmě z kopce. Většinou tedy končím u první kapitoly a knihu vracím. Ale u Greenových Hvězd se tak nestalo, a to jsem se na ně zpočátku dívala "přes prsty". Říkala jsem si "zase další oblbovák, kde někdo umře, nebo se zázračně vyléčí tím, že mu narvou do krku třeba tří kilový štěně". Možná to má v sobě něco "obyčejného". Jenže naši předkové měli pravdu. V jednoduchosti je síla. Někdy je lepší méně, než více. A tak dále. Ať jste tu knihu četli nebo ne, přečtěte si ji. Pokaždé, když si jí přečtu, najdu v ní jiný význam, jiný důvod, proč ji milovat. Klidně bych se změnila v policejní auto a nosila na sobě nápisy "Pomáhat a chránit". Pomáhala bych a chránila, aby se někdo neopovážil udělat trapný remake.
Když opomeneme fakt, že remaky jsou trapné samy o sobě, jak trpaný by byl remake na něco tak skvělého jako je umělecké dílo Johna Greena?
Green je nový Shakespeare.
Mě osobně nadchnul VÍC než Shakespeare. Ale k tomu se taky dostaneme. Ale jindy.
Neúžasnější fakt je, jakje kniha napsaná jednoduše. Není zdlouhavá, i když by vzhledem k tomu, o čem je, být zdlouhavá opravdu mohla. To by jí ovšem, samozřejmě uškodilo. Představte si, že vám je šestnáct. Představte si, že už tři roky žijete s metastází. Jiní autoři by o tom psali pořád dokola. O tom, jak je postavám pořád špatně. Ale John ne. Neudělal z lidí z rakovinou, jako je právě třeba Hazel, chodící mrtvoly. Jsou lidi jako my. "Jen" občas nemají nějaký ten orgán. I když to mohlo vyznít hnusně, je to pravda. Oni se uvnitř necítí odlišní. A tak by jsme je měli vnímat i my. John to moc dobře věděl, že kdyby udělal další dojemnou knížku, kde všechny hlavní postavy umřou a zbude jenom jedna, která si z deprese podřeže žíly, protože bez svých přátel už prostě nemůže žít, možná by to byl fenomén, ale bez kvality. Zapadl by do kvantity. Možná proto je ta kniha tak vyjímečná. Já osobně nedokážu najít důvod, který by bl přednostnější před ostatními, díky kterému o té knížce píšu jako o uměleckém dílu. Jenom opravdového umělce napadne napsat o tom, že děti s rakovinou se sházejí v kostele přesně na místě, kde by se protínalo Ježíšovo srdce, a potom v klidu oznámí, že děti tam chodí poslouchat o tom, jak Patrickovi, vedoucímu skupiny, uřízli koule, a krmit se sušenkami s limonádou. V tomhle pořadí. Jestli jste čekali, že vám tady budu popisovat kapitolu po kapitole, mýlili jste se. Já jsem včera psala, že se budu spíše zamýšlet.
Hvězdy nám nepřály vážně stojí za přečtení. Nemusíte být filozof, nemusíte být intelektuál, nemusíte být knihomol. Numusíte být doktor, nemusíte být znalec všemožných pojmů. Hvězdy nejsou knížka o umírání nebo o rakovině. Jsou knížka o tom, jaké to je být zamilovaný, když máte tu čest, a ještě žijete. A to zná snad každý. Neříkám tím, že je to knížka pro každého. Záleží na tom, co si ten každý uvědomí.
Když opomeneme fakt, že remaky jsou trapné samy o sobě, jak trpaný by byl remake na něco tak skvělého jako je umělecké dílo Johna Greena?
Green je nový Shakespeare.
Mě osobně nadchnul VÍC než Shakespeare. Ale k tomu se taky dostaneme. Ale jindy.
Neúžasnější fakt je, jakje kniha napsaná jednoduše. Není zdlouhavá, i když by vzhledem k tomu, o čem je, být zdlouhavá opravdu mohla. To by jí ovšem, samozřejmě uškodilo. Představte si, že vám je šestnáct. Představte si, že už tři roky žijete s metastází. Jiní autoři by o tom psali pořád dokola. O tom, jak je postavám pořád špatně. Ale John ne. Neudělal z lidí z rakovinou, jako je právě třeba Hazel, chodící mrtvoly. Jsou lidi jako my. "Jen" občas nemají nějaký ten orgán. I když to mohlo vyznít hnusně, je to pravda. Oni se uvnitř necítí odlišní. A tak by jsme je měli vnímat i my. John to moc dobře věděl, že kdyby udělal další dojemnou knížku, kde všechny hlavní postavy umřou a zbude jenom jedna, která si z deprese podřeže žíly, protože bez svých přátel už prostě nemůže žít, možná by to byl fenomén, ale bez kvality. Zapadl by do kvantity. Možná proto je ta kniha tak vyjímečná. Já osobně nedokážu najít důvod, který by bl přednostnější před ostatními, díky kterému o té knížce píšu jako o uměleckém dílu. Jenom opravdového umělce napadne napsat o tom, že děti s rakovinou se sházejí v kostele přesně na místě, kde by se protínalo Ježíšovo srdce, a potom v klidu oznámí, že děti tam chodí poslouchat o tom, jak Patrickovi, vedoucímu skupiny, uřízli koule, a krmit se sušenkami s limonádou. V tomhle pořadí. Jestli jste čekali, že vám tady budu popisovat kapitolu po kapitole, mýlili jste se. Já jsem včera psala, že se budu spíše zamýšlet.
Hvězdy nám nepřály vážně stojí za přečtení. Nemusíte být filozof, nemusíte být intelektuál, nemusíte být knihomol. Numusíte být doktor, nemusíte být znalec všemožných pojmů. Hvězdy nejsou knížka o umírání nebo o rakovině. Jsou knížka o tom, jaké to je být zamilovaný, když máte tu čest, a ještě žijete. A to zná snad každý. Neříkám tím, že je to knížka pro každého. Záleží na tom, co si ten každý uvědomí.
A jestli si uvědomí, že život máme jenom jeden, a že si nemáme odepírat proté radosti života...tak vyhrál.
Může začít jako já dychtit po tom, přečíst si i Johnův nákupní seznam, jako Hazel od jiného spisovatele ve HVĚZDÁCH.
Může začít jako já dychtit po tom, přečíst si i Johnův nákupní seznam, jako Hazel od jiného spisovatele ve HVĚZDÁCH.
Ale protože John Green nám svoje nákupní seznamy neukázal, zítra se podíváme na klasiku. Co třeba Dickens? Co vám to říká? Hlavně tady nemluvte o tom slově co má v příjmení...
Klišé.
13. května 2014 v 20:24 | Quis Tempor
Vím, že bych měla začínat něčím typu "Ahoj, vítejte na mém blogu, hrozně moc bych chtěla, abyste na můj blog chodili, komentovali příspěvky na něm a hrozně si to užívali". Nebo " Mé vnitřní pocity říkají, že tento blog je pro tebe ten pravý". Abych upoutala pozornost, mohla bych začít ještě lépe. Třeba takhle: "Pokud jsi to začal číst, nepřestávej. Jedna stará čínská břichomluvkyně předpověděla, že ty, Augustýne Ctirade, jsi vyvolený. Pokud budeš pokračovat ve čtení, dívka, kterou miluješ, ti do roka a do dne porodí 10 dětí, celebrita, kterou miluješ, se ti podepíše, a tajemný šarlatán Krokus se zjeví a dá ti recept i se surovinami na elixír mládí. Jediné, co pro to musíš udělat, je to, že nepřestaneš tento blog do konce svého života číst. A odkaz na něj musíš odeslat nejméně 3 957 lidem, kteří se narodili ve znamení Raka a jejich oblíbený brouk je hovnivál. Pokud tak ovšem neučiníš, jsi také vyvolený. Do zítřka budeš 20krát zajet kamionem, 3krát traktorem a jednou parním válcem. Dále ti zemřou všechny květiny na zahradě. Dívka kterou miluješ kvůli tobě skočí z mostu, 2krát si vydloubne oči vidličkou a otráví se tatrankou. A nezapomeň na fakt, že do dalších tvých 3 957 životů budeš mít neštěstí v lásce, hledání čtyřlístků a požívání tatranek.". No, i tak by to šlo. Jenže já nikoho do ničeho nutit nebudu. Tenhle blog jsem založila z nudy, trucu, menší touhy, záště a otravy z tatranky. Zjistila jsem, že nejznámější blogy a nejnavštěvovanější blogy jsou Fan Fictions. Pár jsem jich četla. Nesoudím, styl psaní, nesoudím praxi v psaní autora. Soudím nápad. Soudím talent. Za nápad jde tak 80% dolů. Těch zbylých 20% byly dobré, měly dobrý nápad, hezky se četly a občas jsem se i nasmála. Jenže když každá druhá Fan Fiction je o tom, že hlavní hrdinka je sirotek, a její jediný kamarád byl křeček, kterého celebrita o které je Fan Fiction psáno buď
a) zašlápne
b)zajede
c) ztratí, a pak se jí celebrita omluví : " Sorry bejby. Nebyla jsi náhodou na mém koncertě? (hlavní hrdinka se slinou až někde u kolen zaskučí, že jo) Nemohl jsem totiž z tebe spustit oči. Pojď, jdeme ke mě do bytu a vyrobíme si dvojčata, co ty na to?" a všechno skončí Happyendem o tom, jak celá rodinka jede na výlet autem, a celebrita umře, protože:
a) se porvala aby zachránila svou rodinu
b) zastřelí se sama (nejspíš ze svýho povedenýho života)
c) někdo zastřelí ji (autor se asi inspiroval u Johna Lennona), a hlavní hrdinka se ze smutku po svém manželovi zastřelí taky, přičemž její poslední slova budou "Mé děti budou sirotky, protože je to jejich osud", tak se vám ten příběh malinko zhnusí.
Neodsuzuju lidi, co čtou remake tohohle příběhu, jak říká má kamarádka, "lidé jsou jiní, a tím pádem se liší i jejich názory". S tím souhlasím, od té doby (dnes, mimochodem), co mi kamarádka (jiná, samozřejmě) vrátila Hvězdy nám nepřály od Johna Greena s tím, že jí nezaujaly.
Lidé se liší. Každopádně, Johnem Greenem jsme se dostali k tématu tohoto blogu. Jsou jím knihy. Blogů o knihách je milion. Možná dva. A tak tenhle, pravděpodobně naklusá do řady dalších marných pokusů o knížním blogu. Rozhodla jsem se, že vám nebudu psát jenom obsahy těch knih. Ani základní údaje. To samozřejmě taky, ale nechci, aby tenhle blog sloužil jenom k tomu, aby jste zkopírovali text a nalepili si ho do Čtenářského deníku jenom protože "Moje Češtinářka je strašně přísná, a já jako fakt nemůžu mít čtyřku z češtiny".
a) zašlápne
b)zajede
c) ztratí, a pak se jí celebrita omluví : " Sorry bejby. Nebyla jsi náhodou na mém koncertě? (hlavní hrdinka se slinou až někde u kolen zaskučí, že jo) Nemohl jsem totiž z tebe spustit oči. Pojď, jdeme ke mě do bytu a vyrobíme si dvojčata, co ty na to?" a všechno skončí Happyendem o tom, jak celá rodinka jede na výlet autem, a celebrita umře, protože:
a) se porvala aby zachránila svou rodinu
b) zastřelí se sama (nejspíš ze svýho povedenýho života)
c) někdo zastřelí ji (autor se asi inspiroval u Johna Lennona), a hlavní hrdinka se ze smutku po svém manželovi zastřelí taky, přičemž její poslední slova budou "Mé děti budou sirotky, protože je to jejich osud", tak se vám ten příběh malinko zhnusí.
Neodsuzuju lidi, co čtou remake tohohle příběhu, jak říká má kamarádka, "lidé jsou jiní, a tím pádem se liší i jejich názory". S tím souhlasím, od té doby (dnes, mimochodem), co mi kamarádka (jiná, samozřejmě) vrátila Hvězdy nám nepřály od Johna Greena s tím, že jí nezaujaly.
Lidé se liší. Každopádně, Johnem Greenem jsme se dostali k tématu tohoto blogu. Jsou jím knihy. Blogů o knihách je milion. Možná dva. A tak tenhle, pravděpodobně naklusá do řady dalších marných pokusů o knížním blogu. Rozhodla jsem se, že vám nebudu psát jenom obsahy těch knih. Ani základní údaje. To samozřejmě taky, ale nechci, aby tenhle blog sloužil jenom k tomu, aby jste zkopírovali text a nalepili si ho do Čtenářského deníku jenom protože "Moje Češtinářka je strašně přísná, a já jako fakt nemůžu mít čtyřku z češtiny".
Budu se nad knihami zamýšlet, budu se vás ptát na to, co si myslíte vy, budu se snažit, aby to nebylo jenom o knihách. Myslíte si, že i když jsem četla všechny Hunger Games, že se ráda nepodívám na Joshe Hutcherosna ve filmu? Kdybych zamýšlela, aby to bylo jenom o knihách, byla by to nuda. Ale tady nejde jenom o knihu nebo o film. Tady jde o příběh. O mysl autora. Dá se říct, že to bude směs, mix, omeleta všeho.Sama vlastně nevím, co všechno chci psát. Rozmyslím si to do zítra. Zítra to bude o Hvězdy nám nepřály, protože to je moje nejoblíbenější knížka. Klišé, co? No vidíte. I já, která nesnáším remaky, dělám remake klišé všech. Budu psát o a končím něčím jenom protože je to moje oblíbené. Problém je v tom, že klišé může být ze všeho.
Ale o tom příště.
Kdyby se vám náhodou stýskalo, tady máte něco na zkrácení času:
Kdyby se vám náhodou stýskalo, tady máte něco na zkrácení času:
a) yu-ya.blog.cz
Kamarádčin blog. Nelekejte se těch japonských znaků, anime a podobně. Ve skutečnosti tam není zmíňka ani o jednom z nich. A za chvilku si zvyknete na to, že japonsko je tam všude kolem vás. Mimochodem, je to blog té kamarádky, která vymyslela teorii o lidských názorech.
b) cathycassidydreamcatcher.blogspot.co.uk
Varování: v angličtině.
Ale občas tam přispívá i jedna češka.
Tohle je blog o všem. Píše ho Cathy Cassidy, vítězka mnoha cen za literaturu, převážně ve Skotsku. K jejím knihám se, pokud vás to bude zajímat, také dostaneme. Každý den přispěje ona a pár jejích fanoušků na dané téma. Sama nevím, jaké je dnešní, a i kdybych to věděla, neřeknu vám to. Představte si, že otvíráte Kinder vajíčko....
Ale občas tam přispívá i jedna češka.
Tohle je blog o všem. Píše ho Cathy Cassidy, vítězka mnoha cen za literaturu, převážně ve Skotsku. K jejím knihám se, pokud vás to bude zajímat, také dostaneme. Každý den přispěje ona a pár jejích fanoušků na dané téma. Sama nevím, jaké je dnešní, a i kdybych to věděla, neřeknu vám to. Představte si, že otvíráte Kinder vajíčko....